Lichtenštejni v knize Jiřího Jaroše Nickelliho "Tajemství Neurathovy knihy"

Lichtenštejni jsou podepsáni v Neurathově knize dvakrát

Znovu sáhněme po zdroji informace, knize Josefa Bendy, vydání roku 2013, oddílu X.4, Návštěvní kniha říšského protektora Konstantina von Neurath, vybrané části, a to strany 788 a 790.

Na faksimile, straně 788 jest podpis

"Graf und Gräfin Leopold Podstatsky-Liechtenstein. Teltsch. Mähren."

Na faksimile, straně 790 jest podpis

"Hans, Prinz v.Liechtenstein, Sternberg, Ostmähr."

Ještě diskuse k podpisům jako takovým. Oblíbenou taktikou obhájců nacistů za denacifikace, jak v Německu, tak i v Rakousku, přičemž denacifikace trvala směšně krátkou dobu, asi dvě až tři léta, a teprve v jednotlivých kauzách nastávaly soudní dozvuky na další léta - bylo zpochybňování pravosti podpisů. Obviněný nejdříve prohlásil: "Přineste mi něco, co jsem podepsal". Když to bylo splněno, naklonil se na listinu a opět prohlásil: "To není můj podpis." Naštěstí pro soudy a na neštěstí pro obžalované se téměř vždy našlo mnoho srovnávacího materiálu, takže téměř vždy se pravost podpisů prokázala.

V daném případě u Neurathovy Návštěvní knihy je pochybnost pravosti podpisů vyloučena.

Neexistoval žádný důvod falšovat podpisy v kanceláři tak vysokého hodnostáře III. reichu, jako byl reichsprotektor.

Navíc za falšování, jak už víme, hrozily v reichu velmi těžké tresty. Nakonec dodejme, že falšování by v první řadě postihlo podezřelé návštěvníky samy, a to by znamenalo nejen konec úsilí o říšská privilegia, ale též naprostý konec jejich existence. Říše se s nikým nemazlila...

Pokládám za potřebné toto dodat, protože jsem se s tímto projevem pochybností setkal při svém projevu o okupaci na jednom výročí osvobození v Boskovicích, kde mne takto na mou informaci o podpisu otce Karla Schwarzenberga oslovili zástupci  mladých z Junáka:

"Pane - a jsou ty podpisy pravé?" Toto je typický příklad propagandou ovlivněné mládeže, klasické vymývání mozků...

Máme tu tedy podpisy dvou příslušníků dvou větví rozsáhlého rodu Lichtenštejnů, který po desetiletí vznáší nároky na majetky, které jsou velmi rozsáhlé. Zvláště na Moravě by jejich navrácení znamenalo nejen prolomení práv republiky, ale i značnou újmu pro statisíce obyvatel Moravy.

Takže, co tedy návštěvy těchto příslušníků rodu Lichtenštejnů znamenaly v kontextu protektorátu? Znamenaly přesně totéž, co jsme charakterizovali předešle u jiných podpisů šlechty. Znamenaly naprostou loajalitu nikoli k okupované ČSR, ale přesný opak - totiž loajalitu a poslušnost k agresoru zvanému III. říše.

Znamenaly přesně totéž, jako přihlášení se k němectví, k občanství říše a k norimberským zákonům. Znamenaly to, co Ústavní soud v epochálním nezrušitelném Nálezu  kauzy Colloredo-Mansfeld III. ÚS 107/04 charakterizoval ( v tomto případě lze říci "definoval", cituji:

"Jestliže  tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení celých národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu prezidenta republiky č.33/1945 Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství". (Konec citace III. ÚS 107/04  str. 15 rozsudku). Přitom, jak dále uvádí Ústavní soud, nebylo podstatné, zdali žadateli orgány říše  vyhověly či nikoli - podstatný byl projev osobnostní vůle žadatelů (op.cit. str.16.).

A nyní si položíme otázku - o co tu v oněch nekonečných soudních příbězích, iniciovaných účelovou novelou tzv. restitučního zákona - vlastně jde?

O nic jiného, než o navrácení československého občanství provinilým předkům restituentů, aby bylo možno uchvátit obrovské majetky státu a obcí! Jako "bonus" má následovat  tzv. "očištění dobrého jména předků",  kteří pak jsou médii neustále adorováni jako "oběti zlých nacistů" samozřejmě národnostně nehmotných.

Přitom na skutečné oběti nacismu v tomto státě, kromě několika spolků, majících hájit jejich zájmy, nikdo nehledí. Dokonce se vymazávají z paměti národa.

Školní letitý případ je boj některých spolků o uznání státu a ocenění skupiny politických vězňů kdy se neslavně vyznamenala ministryně Parkanová, která na jejich adresu pronesla neuvěřitelná slova "Nebojovali se zbraní v ruce" (Sancta Simplicitas, pravil by klasik).

Takto je nutno nazírat na boj o restituce, což neustále zamlžují oficiální, tzv. mainstreamová média čili média hlavního proudu. A v řadě případů sahají ke lžím. A když tyto lži nefungují,  sahají k poslednímu prostředku - k cenzuře. K mlčení - k perpetuu silenciu. Jako za dob inkvizice. Jako za Hitlera. Historikové na to mají přísloví "Nihil novi sub sole" - "Nic nového pod sluncem".

Než zpět k Lichtenštejnům. 

První otázkou, která se má řešit a neřeší v různých komisích pro lichtenštejnskou otázku, je problém návštěvy knížete Franze Josefa II.  u Hitlera, označovaná jako zdvořilostní  návštěva v březnu 1939.

Toto přiznává i Wikipedie, ale přitom uvádí zcela rozporná tvrzení. Na jedné straně tvrdí, že kníže usiloval o přátelské vztahy s ČSR, a o vyrovnání majetků zabavených I. pozemkovou reformou, na druhé straně přiznává  blahopřání Hitlerovi k Mnichovské dohodě a k záboru Sudet jako k "mírotvorné akci." Dále Wikipedie přiznává snahu knížetství o scelení pozemků v Říši, a k tomu účelu povýšilo říšského právníka Albrechta Dieckhofa z Hamburgu, příslušníka NSDAP a SS, do šlechtického stavu (sic!).

Kníže přispěl na uniformy SA v Krnově (Jägerndorf)  1000 říšských marek a na výstavbu SS jednotek v Krnově, Opavě a ve Šternberku 15 000 říšských marek (sic!).

Dále kníže přispíval na Winterhilfe pro Wehrmacht (doložku pro Wehrmacht Wikipedie zamlčela)  a na Německý červený kříž (což lze uznat jako humanitární akt).

Wikipedie pokládá  konfiskaci majetku Lichtenštejnska za bolševický akt z pravomoci ministra Ďuriše, což uznat nelze. Konfiskace řídilo ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra, přestože dekret 12 byl o zemědělských majetcích, ale nejen o nich, též o objektech správy velkostatků atd.

Wikipedie rovněž tvrdí neprokazatelný fakt o stálé neutralitě Lichtenšetjnska, což lze vyvrátit.

Jednak již sám fakt přispívání na jednotky SS a na Winterhilfe Wehrmachtu - tj. Zimní pomoci pro Wehrmacht - lze pokládat za nepřátelsky angažovaný fakt státu Lichtenštejnska vůči spojencům - a zejména vůči SSSR.

Byla to finanční podpora válečné mocnosti jedné strany.

V opačném případě by Lichtenštejnsko jako  manifestně neutrální země muselo podporovat takto obě válčící strany

(Jako humanitární akt) anebo lépe, vůbec žádnou!

Winterhilfe šla z největší části právě na východní frontu proti SSSR. Na západní frontu až do invaze 1944 šla jen relativně malá část Winterhilfe proti východní frontě!

Nicméně existuje důkaz o fatálním porušení neutrality země ve prospěch III. říše z roku 1945.

Je to případ vojenského asylu  kozácké divize Wehrmachtu generála Holmstona-Smyslovského v Lichtenštejnsku. Tuto událost dokumentoval profesor Stanislav A. Auský v monografii věnované dobrovolnickým útvarům II. světové války bez ohledu na ideologii. Kniha nese název Dobrovolníci a  druhá světová válka. Podtitul zní "ustašovci, vlasovci, banderovci, legionáři, židovské legie...(nakladatelství Petrklíč, tisk Havlíčkův Brnod 2007, str.217.), Aychom byli přesní, nevyhneme se citaci ani tentokrát:

"Superdivizion R (ruská)  (organizovaná jako běženecká  Wehrmachtem a Himmlerem - JJN) vznikla roku 1942/43 a byla nasazena na frontě. 4. dubna 1944 byla přejmenována na "I. národní ruskou armádu", nebyla však součástí ROA ("Ruské osvobozenecké armády" - JJN)

Koncem dubna 1945 se její velitel gen. Boris Alexejevič Holmston-Smyslovskij (Regenau) rozhodl hledal asyl pro svůj útvar v západní Evropě. Překročil s divizí státní hranice do  Knížectví Lichtenštejnska, kde mu byl poskytnut. Její příslušníci spolu s velitelem emigrovali do Jižní Ameriky. Část mužstva podlehla vlivu politických pracovníků z Rudé armády a repatriovala do SSSR. Jejich osud není znám. (Viz "Dějiny a současnost" Vladimír Pilát "Lichtenštejnská episoda z druhé světové války").

Pozoruhodným jevem příznačným pro konec války v Evropě byl dubnový pochod této divize na západ. Ve středním Německu se setkávala s útvary I. divize ROA, přesunující se na východní frontu na řece Odře: 2.divize ROA se současně přesunovala z výcvikového tábora Heuberg do údolí Dunaje a skončila v jižních Čechách.

Divize generála Holmstona_Symslovského pochodovala za svou záchranou a obě divize ROA do své záhuby" .(Konec citace  Auského 2007, str. 217.).

Tato vojenská událost ve vztahu k Lichtenštejnsku zasluhuje kritický rozbor.

Za prvé -  Dobrovolnické armády dezertérů z ruské strany, z baltských států a z asijských národností SSSR, organizovala, stejně jako armády vlasovců, banderovců a kozáků zásadně německá strana dvojím způsobem. Velením Wehrmachtu a velením oddílů Waffen SS pod Heinrichem Himmlerem.

Za druhé - Dobrovolnické útvary z jinonárodních sil původně Hitler neuznával. Ovšem jak říši počalo po Stalingradu téci do bot, Himmle svým úsilím dokázal s tichým souhlasem Hitlera budovat dobrovolnické legie nejen s "nordickou krví", jaký byl původní záměr nacistů, ale i útvary jinoetnické a jinověrecké. V případě jinověrectví mám na zřeteli muslimskou divizi "Handžár" ("Dýka") zorganizovanou pro boj v Jugoslávii, hlavně pro území Bosny a Hercegoviny.

Z těchto jinonárodních legionů se mnohé naplnily jen částečně, mnohé zůstaly jen na papíře a nestihly ani konec války. Některé kozácké skupiny se dostaly až do Itálie, do Rakouska a na práh Lichtenštejnska, které pak přijalo zmínnou divizi Holmston-Smyslovského, což představovalo dle Spojenců zásah do neutrality země, a proto bylo knížectví nuceno přijmout delegaci SSSR a Britů, aby vyreklamovaly tyto azylanty do zajetí svých zemí. Zatímco  Lichtenštejnsko umožnilo generálu Homstonu-Smyslovskému další exil, nikoli zajetí, jeho divize se musela rozhodnout, pred repatriací a zajetím v gulazích (?). Podrobnosti neznáme. 

To, že Spojenci nevyvodili žádné důsledky z porušení neutrality Lichtenštejnska, neznamená, že k němu nedošlo. Takže, shrneme-li důkazy provinění Lichtenštejnců proti poválečnému právnímu řádu ČSR, máme tyto reálie:

-  Přihlášení k němectví příslušníků rodu za I. ČSR roku 1930

- Návštěva Hitlera hlavou knížectví, blahopřání k agresi proti ČSR záborem Sudet, dary na Winterhilfe Wehrmachtu podpora nepřítele, dary na jednotky SA a SS

- Jednání o majetky s reichsprotektorem v okupovaném protektorátu

- povýšení nacisty do šlechtického stavu

- porušení neutrality asylem vojenské divize Wehrmachtu roku 1945

- návštevy reichsprotektora Neuratha, podpisy  zrady loajality ČSR.

Tudíž výklady ve Wikipedii o historii neutrality Lichtenštejnska jsou bludné a vyžadují rozsáhlou revizi.

Tak například nelze přistoupit na výklad o tom, že příslušnící rodu Lichtenštejnů byli zapsáni do sčítacích archů bez své vůle. To sčítací předpisy komisařům neumožňovaly, i když nebylo nutné, aby byli fyzicky přítomni (viz případ Salm-Reifferscheidt). Stačilo,aby pověřili své zaměstnanci prohlášením podle své vůle, jinak nesměli komisaři nic zapsat. Pokud se cítili poškozeni tímto právním aktem, měli v právním státě ČSR možnost 8 let obrany i soudní cestou. Neučinili tak.

U podpisů návštěv u Neuratha platí to samé. Nikdo Lichtenštejny nenutil k návštěvám Hitlerova přímého zástupce v protektorátu. Byl to jejich volní akt, jak praví právníci.

To samé platí o povýšení nacisty do šlechtického stavu. Žádné jiné monarchie, daleko více ohrožené nacisty, to nečinily.

Stejně tak hlava žádné jiné monarchie neučinila jedinou návštěvu u hlavy agresivní velmoci III. říše - u Hitlera.

Naopak - belgický král se prohlásil po porážce své země za Hitlerova vězně... Dánský král jezdil na koni mezi lidem na protest proti okupaci, jiné hlavy států šly do emigrace do Británie. Žádná z nich nečinila "zdvořilostní" ústupky Hitlerovi.

To ovšem musejí vzít v potaz komise historiků a nelze vše omlouvat pseudoargumenty typu. že "po válce v ČSR nebylo místo pro šlechtické rody".

Nešlo o trestání třídy, šlo o trestání kolaborace s nacismem. Toto dnes média pilně zamlčují. Proto šlechtické rody, které se nacistům postavily a nekolaborovaly, měly majetky, čest i občanství až do bolševického převratu. Jistě knížata Lichtenštejnska znají šlechtické rody Belcredi, Mensdorff-Pouilly nebo Kinské-Žďár.  Těm Benešova republika ponechala jak občanství, tak majetky nedotčeny. Proč? zachovaly loajalitu k republice.

Je nutno lišit postupy v Benešově republice, správně vykládat dekretální právo a právo Pařížské reparační dohody.

Lichtenštejnsko nebylo II. světovou válkou poškozeno ani zdaleka - snad jen obchodně a všeobecně válečným stavem Evropy -  nesrovnatelně s námi, - jako byla poškozena okupovaná Československá republika.

Přitom ČSR bojovala na straně Spojenců a přinesla krvavou daň válce - daň nejvyšší, daň padlých a zavražděných, kterou země jako Švýcarsko, Švédsko, Portugalsko nebo Lichtenštejnsko nikdy nepoznaly v tak obřím rozsahu -anebo vůbec!

ČSR se stala vítězným státem antifašistické koalice s právem vítězů a signatářem mezinárodních reparačních smluv, což dnešní nepřátelé republiky a jejich domácí pátá kolona zamlčují a ignorují.

Není ani etické ani diplomatické bazírovat na vracení majetků, které zčásti propadly jiné zemi již od roku 1918, definitivně pak od roku 1945. A podle mne, když se občan České republiky stane konsulem jiné země, která u nás vymáhá majetkové nároky a prohrává soudy, v tomto případě Lichtenštejnska, tak by se měl vzdát občanství u nás a odstěhovat se...

Ale to se od Neurathovy knihy a jejího tajemství dostáváme do onoho širšího příběhu, který je určen pro jiné líčení:" 

Jiří Jaroš Nickelli: Tajemství Neurathovy knihy. Od únosu Štěchovického archivu po nález v Knihovně Kongresu USA. Bibliofilie k autorovým 75.narozeninám pro okruh přátel, legionářů a odbojářů, pro nadaci v Praze a pro určený archiv. Líšeň 2024 Copyright Jiří Jaroš Nickelli, Ludmila Jarošová jun.

(100 výtisků, rozebráno, ke studiu knihovny: Moravská zemská knihovna, Knihovna J Mahena Brno, knihovna Mor,zem.muzea)

-